Jedna a jedna rovná se osm měsíců v Kanadě

První post odkládám. Říkám si, že toho mám teď hodně, jsem stále zahlcená po náročném stěhování, no a navíc – koho to vůbec zajímá? Realita je ale taková, že nevím, jak do toho. Původně jsem tvrdila, že si tady z toho nebudu dělat deníček. Ale já to asi jinak neumím odstartovat, než že popíšu něco osobního, deníčkovacího. A dál se uvidí.

Před zhruba měsícem jsem se odstěhovala do Kanady. Přesněji řečeno do Edmontonu v Albertě. V Praze dělám doktorát v sociologii a v rámci toho se k nám poměrně často dostávají informace o probíhajících výběrových řízeních na výzkumné nebo studijní pobyty v zahraničí. A já jsem je všechny téměř dva roky úspěšně ignorovala. Po dlouhém studiu ve Skotsku jsem měla pocit, že mi zahraniční zkušenosti stačily, v Praze jsem byla spokojená, energie na rozdávání jsem neměla (a jak tady spousta lidí určitě ví, stěhování do zahraničí vyžaduje několikanásobek energie normálního provozu) a navíc se moje priority pomalu ale jistě otáčely k akademii zády.

V březnu přišla výzva na výběrko na pobyt v Kanadě. V tu chvíli mě asi zaujala Alberta a nějaký další niterný pochod mě vedl k tomu, že jsem to rozklikla – hlavně ze zvědavosti. Dozvěděla jsem se, že osmiměsíční stipendium je placené a obnáší spolupráci s českou komunitou v Edmontonu. Znělo to dobře, nicméně vybírali jen jednoho člověka z Česka a navíc požadovali alespoň dva středo-evropské jazyky, a já umím jen anglicky a česky. A stejně jsem do zahraničí moc nechtěla... Nebo jo? Šance byly z mého pohledu mizivé, ale asi i díky tomu jsem si řekla, že není co ztratit a zkusím to.

Vygooglila jsem si Edmonton, uklidnila se, že to "stejně určitě nevyjde", s lehkou hlavou i srdcem poslala požadované dokumenty jako přihlášku a zapomněla na to.

(Když na ten mail koukám s odstupem, tak mi přijde vtipné, že jsem ho posílala na adresu "rawright", která vůbec nepatří "profesorovi Carpenterovi" ale naší nejlepší recepční Rychele, se kterou se teď vídám každý den...)

Střih o měsíc později. V první polovině května jsem jela do Holandska na doktorandské sympozium, kde jsem měla prezentovat část svého dizertačního projektu. Kdysi jsem v Amsterdamu byla na Erasmu, ze kterého jsem musela odjet doslova ze dne na den kvůli Covidu. Teď jsem se tam vracela poprvé po pěti letech. Jela jsem tam v trochu depresivním rozpoložení. V hlavě jsem se srovnávala s jednou osobní záležitostí, neměla jsem to úplně zpracované a doháněl mě smutek. V Amsterdamu mě přivítala zvláštní kombinace pocitu, že se vracím "domů" a zároveň silné vědomí toho, že město už není "moje"... Slunce, domečky, kola, život, Amsterdam. Připomněla jsem si to všechno, co jsem tenkrát na tom městě milovala. Bydlela jsem v hotelu The Social Hub, kde mě při check-inu překvapila následující informace: číslo pokoje 1111, patro 11. Nevím proč, ale cítila jsem z toho najednou naději.

Akce samotná se konala na univerzitě v Utrechtu, kde shodou okolností studuje moje kamarádka Alba, u které jsem těch pár dní bydlela. Viděly jsme se po třech letech. Celý ten výlet, ačkoli netrval dlouho, byl velmi naplněný. Bylo to po delší době, kdy jsem se v zahraničí cítila trochu jako doma. Byla to příležitost připomenout si, co už dávno vím, ale občas zapomínám – život je neskutečně různorodý, vždycky na nás čeká něco, co nás překvapí. Jak snadné je se uzavřít do sebe, jak snadné je zajet hlouběji do svých vyjetých kolejí? Jak ale vybudovat koleje, které potřebujeme, aniž bychom zavřeli dveře světu kolem?

Pak mi přišlo pozvání na pohovor, který se konal na konci května na Ministerstvu školství v Praze s tehdejším ředitelem kanadského institutu Alexem Carpenterem. Musela jsem se kvůli tomu omluvit z práce, protože se pohovor konal dopoledne, a doslova jsem si tak jen odskočila přes kousek Prahy. Shodou okolností i v práci celkem úzce spolupracujeme s MŠMT, což asi taky přispělo k tomu, že jsem se cítila uvolněně, jakoby to byla naprosto běžná součást mého dne.

Na MŠMT jsem si prošla obvyklou kontrolou občanky, čekání na uvedení, a pak už jsem šla rovnou na pohovor. Alex Carpenter na mě působil sympaticky. Pohovor trval 45 minut, během kterých popisoval Edmonton, univerzitu, institut a obvyklý průběh celého fellowshipu. Během jeho vyprávění jsem si představovala, jaké by to asi bylo, tam být: velký univerzitní kampus, kde bych měla svoji kancelář, město plné zeleně, mrazivé zimy, prérie, hory, čas na reálné dokončení doktorátu... Najednou jsem se slyšela říkat "I can totally see myself doing that next year." Pak jsem vyplodila odpovědi na otázky ohledně mého dizertačního projektu, jak bych čas na institutu využila, jaké mám zkušenosti s pořádáním eventů, proč jsem zrovna já nejlepší kandidátka...

(Alex: "I don't like the last question – some of these questions are dumb. But what makes you the best candidate? Why should we choose you?"
Já: "Well, I don't know the other applicants, so I don't know if I'm the best. But... I just think that I would do a great job at the institute. I believe I'm good at integrating various aspects of my life and creating a cohesive whole out of them. And it seems that the fellowship would link together multiple aspects of my life in Czechia, in a way that could benefit the institute in return.")

V závěru pohovoru se v místnosti zničehonic setmělo a venku začalo bouřit. Všimla jsem si toho nejenom protože jsem věděla, že mě čeká cesta zpátky do práce, ale protože mi to najednou přišlo – s troškou nadsázky – jako "znamení". Doma v Sedlčanech je naší oblíbenou kratochvílí, že se bavíme o tom, zda něco je nebo není znamení. Například když se rozhodujeme, jakou cestou se v životě vydat nebo co různé malé události (ne)znamenají. Je to ve vtipu, ale už to ve mně vybudovalo citlivost k těmhle maličkostem, které se kolem mě dějí – a někdy zase nedějí.

Na chodbě jsem potkala člověka v obleku, co šel na pohovor s kufříkem, vypadal alespoň o 10 let starší a o dost seriózněji než já, která jsem prostě přiběhla z práce bez ničeho. Stejně tak jsem potkala další slečnu, která vypadala mnohem profesionálněji, než jsem se já cítila. "No co, to nevadí, stejně ani nevím, jestli bych do toho šla, kdyby to vyšlo, a ono to spíš nevyjde."

Pak jsem na to zase zapomněla. To může znít zvláštně, ale je potřeba to vnímat v kontextu toho, že v akademické sféře se člověk tak nějak pořád připravuje na neúspěch. Např. grantové žádosti vychází ve zhruba 10 % případů, odmítnutí publikací jsou velmi častá a kritika všudypřítomná. Člověk věnuje na denní bázi hodně času věcem, které ve výsledku nevyjdou, a tak jsem v podobném duchu vnímala i Kanadu. Opakovala jsem si, že kdyby to náhodou vyšlo, bude to "nice option to have", ale že to spíš nevyjde.

Jo a tady ještě rychle odběhnu. Navenek se může zdát, že akademické úspěchy jsou trochu černobílé. V tom smyslu, že buď je člověk šikovný, inteligentní a úspěšný – a nebo prostě není. Ve skutečnosti je ten systém ale složitější a za jedním úspěchem většinou stojí několik neúspěchů. Někdy neúspěch člověku poskytne konstruktivní zpětnou vazbu, která opravdu pomůže práci vylepšit, častěji ale hraje roli "serendipity" – štěstí, náhoda, synergie... Někdo by se mnou možná nesouhlasil, že to pojmenovávám zrovna takhle, já ale nepřeháním. Je to do velké míry o tom, jak se nám podaří trefit se zrovna do hledáčku toho, o co se snažíme (a ne jen o tom, jak "dobří" jsme). Ta nejistota a obrovský tlak na individuální sebe-prezentaci jsou pro mě extrémně únavné, a i proto moje akademické ambice pomalu ale jistě klesají.

Týden po pohovoru jsem jela do Skotska na návštěvu, konferenci a dovču. Ve Skotsku se automaticky cítím jako doma, strávila jsem tam dost času na to, aby tento pocit přetrvával i dlouho po návratu do Česka. Skotsko je se mnou i mojí rodinou už spjaté. Moje rozpoložení bylo zvláštní. Znovu jsem se v hlavě babrala v něčem, co jsem dle svého názoru měla mít už dávno uzavřené. (Moje terapeutka mi říkala: "Vy na sebe máte hrozně velké nároky... To si můžete říkat v 70, že to máte uzavřené a zpracované... a vyprávět vnoučatům, jak to všechno bylo.")

Po cestě autobusem z Edinburku do Aberdeenu jsem z okýnka sledovala krásný západ slunce. Znovu mi to přišlo něčím osudové, ačkoli nevím, čím přesně, a potají jsem sama pro sebe vyslovila přání... aby se moje emoce nějak rozuzlily, posunuly, alespoň trochu. "Budu sledovat znamení tady ve Skotsku," řekla jsem si.

Druhý den ráno jsme se Sábou a Magdou vyrazilx na snídani do FoodStory. Ve chvíli, kdy nám donesli snídani, mi cinkl email. Byla jsem vybrána jako Czech fellow pro akademický rok 2025/2026 na University of Alberta.

Cože?

Nechápala jsem to. Já jsem tu informaci opravdu nečekala a už vůbec ne takhle brzy po pohovoru. Moje emoce a myšlenky jely na plné obrátky. (Děkuju Sábě a Magdě, že to se mnou prožilx.) Celý ten den byl v takové zvláštní mlze. Nevěděla jsem, jestli to přijmout. Nepřijmout by to byla hloupost, ne? V hlavě se mi tvořily nekonečné seznamy pro a proti. Co a koho nechám v Praze, v Česku? Jsem ochotná vzdát se svého života na Letné? Tohle je jedinečná šance vyrazit někam, kde jsem nikdy nebyla, zažít něco, skrz co se posunu, proměním. Nové šance čelit starým výzvám.

Až pozdě večer ten den jsem se konečně dobrala k tomu, že ano. Asi to dává největší smysl. Tu informaci jsem stejně zpracovávala několik následujících týdnů. A pořádně mi to nedošlo, dokud jsem nenasedla do letadla v Praze a hlavně dokud jsem nepřistála v Edmontonu. Naplno mi to dochází postupně i teď.

Po zbytek toho týdne ve Skotsku mě provázely jedničky. V kavárnách, restauracích, hospodách. Stůl číslo jedna. Stůl číslo 11, 10. Od té doby už jsem na ně takové štěstí neměla – nebo jsem si toho už nevšímala.

Až do chvíle, kdy jsem dorazila do Alberty. Jako první jsem si všimla toho, že moje nová oblíbená kavárna se nachází na ulici č. 111. Je to taky ulice, která ohraničuje kampus. Krátce po příjezdu jsme měli seznamovací večer u nové ředitelky institutu, která se jmenuje Dominique a je z LA (v létě nahradila Alexe Carpentera, se kterým jsme měli pohovory v rámci výběrka). Okamžitě mě zaujalo, že její budova se nachází také na ulici č. 111, číslo popisné 11111.

Byl to fajn večer, kdy jsme večeřeli burritos, povídali si a hráli hru na seznámení. Každý si vytáhl kartičku s tématem, na které měl povyprávět krátký příběh. Moje téma bylo "serendipity". Upřímně jsem moc nevěděla, co povídat, ale nakonec jsem se rozhodla převyprávět právě to, jak jedničky provází moji cestu do Kanady. Sylvia, manažerka projektu, která na institutu působí už víc než dvacet let, přikyvovala, jako by úplně rozumněla tomu, co jsem se snažila říct. Pak dodala, "it's like it's meant to be", a připomněla mi, že mezinárodní předvolba Kanady je +1.

P.S. Dominique má dvě kočky. Jedna z nich se jmenuje Luna, je celá černá a má šest prstů na všech tlapkách.

P.P.S. "Kanada hraje moji hudbu", napsala jsem si do deníčku pár týdnů zpátky. A je to tak. Nějakým zázrakem tady v kavárnách a hospodách hrají písničky, které mám moc ráda. Všímám si toho, protože jsou to i méně známé songy, které jsem jinde nikdy neslyšela. A tady pořád. Každý den mě tady něčím překvapí. (A všichni jsou tu tak extrémně milí, že se neustále cítím hrozně nemístně a neslušně, kdykoli s někým interaguju. Jakože já fakt nechápu, kde na to ti lidi berou energii, být pořád tak milí.)

P.P.P.S. Jsem tu zhruba měsíc a už teď mám pocit, že mám dojmů a zážitků a myšlenek na dalších deset let dopředu. Což je mimo mojí citlivost dáno i tím, jak moc se tady všichni na univerzitě snaží, aby náš pobyt v Edmontonu byl co nejpřínosnější. Celý říjen jsem chodila s úžasem po městě a říkala jsem si, "čím jsem si to zasloužila?" S nadšením jsem skočila do všech nabídek. Bohužel jsem (klasicky) přecenila svoje síly a dovedlo mě to k tomu, že jsem se první měsíc tady extrémně zahltila, a tak jsem teď ulehla se záhadnou bolestí břicha a zad. Článek tedy píšu z postele a v duchu trucuju a stýská se mi! Po Praze, "mých" kavárnách, koláčcích, normálním pečivu, absenci small talku, po lidech, které v Praze a jinde v Česku mám <3, po mé normální rutině, po rodině. Další měsíc asi bude ve znamení práce se sebou, nastavení udržitelné rutiny... Moje předsevzetí je zůstat Kanadě otevřená. Neuzavřít se do sebe, i přes těžkosti.

Jestli někdo dočetl až sem, děkuju, moc si toho vážím. Dejte mi klidně vědět, jak se vám to četlo, co by vás zajímalo příště... Nebo tak. Další příspěvky plánuju možná o něco věcnější, méně osobní. Možná.

🎯

T.