O 180 stupňů a pak zase zpátky.

Když se otočíte o 180 stupňů a pak zase zpátky: jste na nule, nebo na 360?

Tohle kanadské dobrodružství mi pořád nějak nejde do hlavy. A to už se pomalu chýlí ke konci. Příští týden letím do Ottawy na konferenci, pak zpátky do Edmontonu, zabalit si, odstěhovat se z bytu, rozloučit se... A čau.

Tahle přechodná stěhovací období jsou náročná. Pamatuju si, jak mi před pár lety kamarádka říkala, že je potřeba dělat jen jednu velkou životní změnu najednou: změny ohledně bydlení, práce nebo vztahů by se neměly dít zároveň. Blbý je, že v životě jdou tyhle věci často ruku v ruce a člověk se tak ocitne v existenciálním stavu bez tíže.

Co mi bude chybět:

• prostor: je tady tolik prostoru, že člověk nikdy nemá takovou tu městskou klaustrofobii
• všímavost, ochota a tak nějak všudypřítomná pohoda v tom, jak lidi komunikují
• small talk (nakonec asi fakt jo, tyjo)
• hory, absolutně nádherná příroda
• krásné východy a západy slunce, horizont tak široký, že mi věčně připomíná dovolenou u moře (ačkoliv to je dost zrádná iluze ve městě, kde zima trvá půl roku)
• kampus a studentská atmosféra
• moje kolegyně a kamarádky, které mě inspirují a mám velký respekt k jejich práci... na to, že má člověk kolem sebe skupinku neskutečně schopných a chytrých lidí se snadno zvyká
• mít skoro všechen pracovní čas na svoji doktorandskou práci
• můj byt: na ubytování jsem tady měla velké štěstí
• moje oblíbené kavárny (bez těch bych to tady nezvládla, nedělám si legraci)
• pocit, že tak nějak všechno je možné, a že každý den mě tady něčím překvapí

No, nic. Poslední týdny se toho hodně dělo. Hlavní zprávou je, že nekonečná zima je konečně zažehnána. Ještě minulý týden byl mráz a celé město bylo pod sněhem. Další důležitou zprávou, alespoň pro mě, je, že mám za sebou svůj "Central European Talk", tedy přednášku na téma svého doktorandského výzkumu. Ve výzkumu se věnuju fenoménu "internacionalizace", který má za cíl zlepšovat české vysoké školství prostřednictvím mezinárodních aktivit, přítomnosti zahraničních studujících nebo zavádění anglických studijních programů. Výzkumy ze zahraničí ukazují, že realita se od této idey často liší. Například zahraniční studující se stávají nástrojem pro "zaplácnutí" nedostatku kvalifikované pracovní síly (a jiných neduhů na národní úrovni) a internacionalizace se tak paradoxně stává součástí národnostně orientovaných politik. V globálním měřítku pak internacionalizace znamená spíš reprodukci západní akademické kultury a určitou diskriminaci odlišných akademických systémů.

Jde mi o to zjistit, jak internacionalizace funguje v Česku, které je chycené mezi dvěma mlýnskými kameny: na jedné straně se snaží uspět v globální (akademické) soutěži, ve které se snaží "dohnat západ"; na straně druhé se ale potýká se specifickými výzvami (např. hrozícím brain drainem Slovenska, odkud k nám na vysoké školy přijde každý rok čtvrtina populačního ročníku). Používám k tomu kvalitativní sociologickou metodologii a zatím jsem uskutečnila rozhovory s lidmi, kteří ve státní správě mají na starosti formulaci a propagaci internacionalizačních politik.

Mít možnost věnovat se tomuhle tématu v Kanadě, kde se v posledních dvou letech drasticky snížilo procento zahraničních studujících kvůli (populistickým) restriktivním imigračním politikám, bylo pro mě velkou příležitostí přemýšlet o svém výzkumu optikou úplně jiné politické situace než panuje u nás. Moje dočasné sousedství s USA pak poskytuje nakouknutí do akademického systému, ze kterého mnozí raději utíkají, než aby čekali, jak daleko je Trumpova administrativa ochotna se svou šikanou univerzit zajít.

Píšu to proto, že jednou z věcí, které mi tenhle fellowship dopřál, je možnost vzdálit se od mého standardního matrixu kombinování doktorátu a práce. Jela jsem do Kanady s tím, že jsem se doktorátu skoro chtěla vzdát, bylo toho na mě moc. V každodenním běhu událostí jsem si ale neuvědomila, že možností, jak situaci řešit, je vícero. Díky fellowshipu jsem se mohla ponořit do dizertace a měla jsem možnost si trochu připomenout, proč jsem na doktorát původně vůbec šla. Akademická sféra je pro mě extrémně náročné prostředí, ale nechci to vzdát, dokud tomu (zpropadenému doktorátu) nedám reálnou šanci. Proto jsem se rozhodla, že se v Praze nebudu vracet do práce, ale dopřeju si klidnější tempo a zkusím se naplno věnovat studiu. Je to pro mě cesta, jak snížit nároky na sebe sama, ale zároveň se neunáhlit v rozhodnutí odejít z cesty, které už jsem věnovala tři roky života.

Nedávno jsme seděly s ostatními "fellows" v křesílkách na chodbě u nás na institutu a objevil se tam bývalý ředitel, který (skoro přesně) před rokem letěl do Evropy, aby v zemích střední Evropy udělal rozhovory s adepty a adeptkami na pobyt v Kanadě. Během těchto rozhovorů vybral právě nás čtyři, které jsme společně prožily fellowship se vším, co k němu patří. Pamatuju si ten šok, když jsem se dozvěděla, že mě vybrali. A vlastně se tak cítím tak trochu pořád.

Osm měsíců je zvláštně dlouhá doba. Je to dost dlouho na to, aby si člověk zvykl, aby měl chvílema pocit, že je tady snad napořád. Ale zároveň to není dost dlouho na to, aby se člověk opravdu usadil, vybudoval si svoji komunitu, nějakou stabilní životní základnu... Ve chvíli, kdy se pevnější struktura začne tvořit, tak člověk začíná plánovat návrat domů.

Co mi nebude chybět:

• ošklivá architektura (nebo spíš žádná architektura)
• šílené počasí
• všechno je tak strašně daleko
• auta, auta, auta
• sociální systém, kterým lidi propadávají relativně rychle na dno a ocitají se na ulici (to je spíš na samostatný příspěvek)
• šílený složení téměř veškerýho jídla, které se bojím jíst
• pocit, že tak nějak všechno je možné, a že každý den mě tady něčím překvapí
• dál už to raději nebudu rozmazávat

Jak už jsem psala v nějakém dřívějším textu, tohle rozhodnutí bylo hodně velké sousto (a ještě je). Prostě se už těším domů. Domov, jídlo, příroda, chalupa, pohyb (ten jsem v Kanadě vypustila a hooodně mi to chybí). Už jsem žila v zahraničí dost-krát na to, abych věděla, že návraty nejsou o nic jednodušší než odjezdy. Ale nebudu předbíhat. A dneska ráno jsem dostala skvělou radu:

When you have a dream of where you wanna go, you’re gonna have a much easier job because you’re gonna have a strategic plan, and every decision will reflect that. If you don't have that dream, you'll just be reactive to what's going on around you, and you will end up doing what's convenient or easiest.

Ten cíl může být cokoliv. Ale musí být náš vlastní. Nemusí to být nic velkého ani kariérního – může to být prostě cíl "je pro mě důležitý trávit co nejvíc času s rodinou". Tohle je možná jasné všem kolem mě a píšu si to jen jako připomínku sama pro sebe. Je to prostě taková připomínka pro ty, kteří se cítí zahlcení svojí každodenností, možná protože ztratili ze zřetele to, na čem jim opravdu záleží. Ať je to cokoli.

Takže: Když se otočíte o 180 a pak zase zpátky, jste na nule nebo na 360? Asi podle toho, kam směřujete, co je cílem. Já osobně žádné finální odpovědi nemám (jak je mým dobrým zvykem 😃), ale pár důležitých rozhodnutí jsem tady v Kanadě udělala. A některé důležité věci vidím teď jasněji, byť jen o kousek. Detaily si ale nechám pro sebe. Edmonton mi toho hodně ukázal a je moc brzo to všechno pochopit.

Takže dneska to bylo krátké. Protože krátký text potěší víc než ten dlouhý. 😄

Mějte se hezky!

T.

P.S. Začala jsem koukat na Peče celá země. Zaplatila jsem si kvůli tomu českou VPN (jinak to v Kanadě přehrát nejde, stejně jako nic jinýho z českýho vysílání). A hodnotím to jako jedno z nejlepších rozhodnutí roku 2026. Koukáte na to někdo? Pečete podle toho? Miluju tenhle balanc mezi akademickou/intelektuální prací a něčím "normálním". Už se těším do Česka, že budu moct víc péct.