Nevím. No a co?

Muttart Conservatory, Edmonton.

Listopad 2025

Sedím v hospůdce Sugarbowl v Edmontonu, přede mnou relativně dobře načepovaná Plzeň (jakože na Kanadu, chápete) a naproti mně sedí Honza. Honza napsal knihu o svých návratech do Česka a (znovu)objevování kořenů po tom, co v roce 1968 opustil Československo. Bylo mu 19 let. Později se usadil v Edmontonu, kde teď žije s rodinou. Domluvili jsme si schůzku, abychom se pobavili o tom, zda by bylo možné dovézt jeho knihu do Česka.
Mluvíme spolu asi dvě hodiny. V jeden moment se Honza ptá na můj doktorát. Vysvětluju svoje pochybnosti a to, že v akademii nejspíš nechci zůstávat. Popisuju pocit, že to pro mě není ta správná cesta. Že nevím. Honza říká, "Kolik ti je? 26?" Směje se a pak... "Nepospíchej."
Naše setkání mi nečekaně přineslo mnoho dobrého. Mimo několika filozofických podnětů i jeden materiální: Honza se svou manželkou Kim odjíždějí na únor a březen do Mexika. Chtěla bych během té doby bydlet u nich v domě? Win-win situace, kterou ráda přijímám. Beru to jako další šťastnou příležitost, která mě tady v Edmontonu potkala.

Zdravím vás v novém roce. Leden je za námi, necelých 11 měsíců před námi, a já jsem za polovinu svého kanadského pobytu. To je crazy!

Popravdě se mi poslední dobou nechtělo psát. Ani trochu. Psát znamená zastavit se, reflektovat, popsat, argumentovat. A já bych raději zůstala přítomná a prožívala všechny okamžiky tak, jak plynou. Bez analýzy. I proto se mi teď hůř píše. Nevím, jaké téma zvolit. Nevím, jakou optiku zvolit. Nápadů mám hodně, ale všechny vyžadují relativně velké úsilí na zpracování, aby měly hlavu a patu. Zároveň jsem ale nechtěla blog nechat ležet ladem (teď už vím, že to několik z vás opravdu občas čte, což mi dodává motivaci). 😎 🎯

Přemýšlela jsem o tom, jestli se dotknout politického dění posledních týdnů. Ale došlo mi, že nevím, co k tomu říct. A tak je tenhle text o něčem jiném: spojuje moji snahu zpomalit v každodenním životě s úvahou nad tím, že je v pohodě občas nevědět, ať už se jedná o cokoli. Ráda bych normalizovala větu "Nevím". A případně i "Je mi to jedno."

Je to takové moje vymezení se proti všudypřítomnému tlaku být informovaní, angažovaní a rozhodní. Snažím se říct, že občas je lepší nechat věci plynout beze snahy je kontrolovat a pojmenovávat. A to je těžší, než se na první pohled může zdát. Nemyslím si, že bychom všichni měli být apatičtí. Naopak, myslím si, že "nevědět" (a umět si to přiznat) nám může umožnit zpomalení, které je potřeba k vědomějšímu uvažování. "Nevím" není cílová destinace, ale tip na každodenní praxi, jak se lépe zorientovat v zahlcení dnešní doby i sami v sobě.

Jak se cítíte, když něco nevíte? Umíte (si) to přiznat?

Informační zahlcení

Individuální angažovanost, informovanost a diskuze jsou klíčové pro demokratický život společnosti. Kanadský premiér Mark Carney nám ve svém projevu (který ho stál místo v Radě míru; odkaz je na konci článku) připomněl esej Václava Havla Moc bezmocných. Připomíná důležitost každého zdánlivě malého gesta, kterým spoluvytváříme horizont společenského dění. Moc bezmocných pojmenovává vztah mezi jednotlivcem a společností a odpovědnost z toho pramenící. Být informovaní a utvářet si názory k tomu prostě patří. Nicméně kde tato odpovědnost končí?

Mým problémem je pocit*, že se z informovanosti (a deklarování názorů) stává tak trochu životní styl, který je neudržitelný. Digitální technologie a sociální sítě znásobily počet podnětů, se kterými se každý den setkáváme. Potýkáme se s nonstop přívalem informací. Už v roce 2007 měli lidé takový přísun informací, že se to dalo přirovnat k tomu, jako by přečetli 175 výtisků novin každý den. O jak moc větší musí být zahlcení, se kterým se setkáváme dnes?

*Píšu "pocit", protože reflektuju, že to může být jen moje subjektivní prožívání dané situace.

Realita je taková, že těchto vjemů máme v dnešní době mnohonásobně víc, než lidský mozek zvládne zpracovat. Některé studie věnující se tématu kognitivního zahlcení/přetížení zdůrazňují negativní dopad na schopnost se efektivně rozhodovat. Jedním z dopadů zahlcení je zkratkovité uvažování. Nehledáme nejlepší interpretace daných informací, ale ty, které zvládneme zpracovat. Víc se tedy uchylujeme k myšlenkovým rámcům, na které už jsme zvyklí. Zahlcení nás nepřímo žene do našich "echo chambers" (a není to jen vina algoritmů). Je na místě si přiznat, že zkratkovitost se nenápadně vkrádá i do našeho uvažování.

"Nevím (a je mi to jedno)" může být nástroj, jak se pomyslně oddělit od neustávajícího toku informací a zkratkovitých soudů. Může to být cesta k vytvoření myšlenkového prostoru, ve kterém ještě zvládneme informace vyhodnotit autenticky a kriticky. Jasně, digitální technologie jsou od našich životů už neoddělitelné. Můžeme se ale pozastavit nad tím, že ne všechno potřebujeme vědět. A když už to víme, nemusíme na to mít vždycky názor.

První kousek výzdoby, který jsem si koupila do Edmontonu.

Názor jako ukazatel naší kvality

Nemít názor a přiznat, že něco nevíme, může být těžké i proto, že to zdánlivě vypovídá o nás samotných. Do nějaké míry ukazujeme ostatním náš intelektuální status tím, kolik toho víme o současném dění a jak dobře jsme schopni zformulovat, co si myslíme. Například v akademické sféře jsem větu "Nevím (a je mi to jedno)" neslyšela snad nikdy. Většinou má každý názor na všechno. A řekne vám to. Ale nejen v akademické sféře se objevuje tato ambice ukázat, kolik toho víme.

Čtu teď knihu Against Ambition od Billa Peela (2025). Peel popisuje, že v kapitalismu je naše chování podmíněno tím, že se všichni upínáme k nějaké ambici. Může to být cokoli, ale zpravidla to zahrnuje nějaké konkrétní "polepšení si". Naše chování a rozhodnutí jsou vědomě tvarována tak, aby směřovala k tomuto cíli. Připomíná mi to koncept instrumentální racionality sociologa Maxe Webera, který vysvětluje, že lidské jednání je primárně vedeno motivací efektivně naplňovat stanovené cíle. Dalo by se říct, že to, jak zpracováváme informace, je také vedeno tímto principem: ať už chceme v životě cokoli, informace budeme vnímat jako nástroj, jak našich cílů dosáhnout. Pokud něco nevíme nebo nemáme názor v prostředí, kde se to očekává, může se to zdát i jako selhání na cestě k našemu vlastnímu cíli.

Weberův koncept je kritizován kvůli tomu, že instrumentální racionalita upozaďuje důležitost jednání založeného na hodnotách. Zároveň zdaleka ne všechno, co lidé dělají, efektivně směřuje k vytyčenému cíli. (Stačí si vzpomenout, jak většina z nás používá sociální sítě.) Peel kritizuje současný "kult ambice": ženeme se za často nedosažitelnými cíli, kterým obětujeme všechen svůj čas. Každý okamžik se zdá jako promarněný, pokud nepracujeme na sebe-zlepšení. Peel navrhuje alternativu v podobě opuštění přehnaných ambic. To podle něj může vést i k podpoření pocitu sounáležitosti s ostatními a snížení pocitu samoty.

Our failures are blamed on us, yet even our successes are rarely truly our own. (Bill Peel, 2025)

V akademické sféře nás ambice často vedou k tomu, abychom "performovali", kolik toho víme. I to je jeden z důvodů, proč se v akademické sféře necítím zas tak dobře. Spousta věcí je mi zcela upřímně úplně jedno. Nepotřebuju se vyjadřovat ke všemu a nepotřebuju dávat najevo všechno, co vím, jenom proto, že se to tak nějak očekává. "Nevím (a je mi to jedno)" může být cesta k autentičtějšímu fungování i v prostředí, kde vědění je zdánlivě to nejdůležitější. Je osvobozující to říct.

Názor jako únik

Mám ještě jeden pohled. Názor nám umožňuje vystoupit ze sebe sama – a vstoupit do něčeho, co nás přesahuje, a argumentovat něčím, co zdánlivě není osobní. Názory a soudy jsou bezpečné, protože nás zpravidla pojí k ostatním, kteří sdílejí podobnou perspektivu. Být sama se sebou v nejistotě je náročnější. V individuálním zahlcení všedního dne se chceme chytit vnější černobílosti. Je to ochranná vrstva mezi naším citlivým prožíváním uvnitř a světem "venku".

Mít na všechno názor je z mého pohledu snaha kontrolovat okolní svět. Naopak říct, že "Nevím (a je mi to jedno)" otevírá prostor tomu, že vnější svět nelze kontrolovat. Že naše názory, byť jsou kvalitní a dobře vyargumentované, nevysvětlují všechno. Říct, že nevíme, nás vrací k nám samotným. Vyžaduje to zklidnění, znalost sebe sama a upřímnou reflexi. Místo chytrého komentáře o daném tématu odhalíme něco o nás: Nevíme. Díky tomu, že občas něco nevíme, vytváříme i prostor pro to se někdy mýlit. To sice není příjemné, ale děje se to. A je potřeba to přiznat. Já se osobně učím přijímat, že žádný názor ani rozhodnutí nejsou dokonalá, ale je důležité vědět, jak je vytváříme. Vede mě to k tomu hledat klid v sobě, a ne venku.

Edmonton a celá zkušenost posledních několika měsíců (a vlastně celý rok 2025) mi ukazují, kolik toho nevím. O životě, o světě, o sobě. Myslím to v dobrém. "Život," jak psal Havel, "je neustále se aktualizující tajemství." A babička Jana zase říkávala: "Život je tak rozmanitý." Vždycky jsem s ní souhlasila, ale čím jsem starší, tím víc to vnímám jako určitou optiku na život spíš než jako jednoduché sdělení. Život je tak rozmanitý.

Cítím v tom velkou pokoru, vděčnost a naději. Beru to tak trochu jako filozofii, která mě vede k sobě a k přítomnému okamžiku – místo toho, abych hledala nějaké vnější rámce "pravdy", ke kterým bych se upnula. Často mám pocit, že svět je tak rozmanitý, že se nestačím divit, kolik jednoduchých soudů lidé dělají. A občas se přistihnu, že mám zjednodušující názory taky. Poslední dobou nad tím ale přemýšlím trochu jinak. Nechci soudit a pojmenovávat, chci porozumět. Přeju si umět si včas přiznat, že se mě něco netýká (nebo je to nad moje síly), a nechat to plynout svým tempem.

Tohle popravdě souvisí s jednou mojí slabší stránkou: mám problém věci jednoznačně pojmenovat. Rozhodnout se. Říct "takhle to je, tečka." Potřebuju vidět různé úhly pohledu, zvážit všechny strany, sepsat pro a proti, přiznat každé variantě to, co jí náleží. Často se ve výsledku cítím hloupě, protože po nekonečném rozvažování konečně dojdu k závěru, který lidé kolem mě viděli na první dobrou. Málokdy vidím věci černobíle. I proto mi věta "Nevím." někdy přináší úlevu.

Zpomalení

Na Vánoce jsem jela domů, do Česka, do Sedlčan. Let přes oceán se najednou zdál jako samozřejmá součást mého života. Je zvláštní, jak rychle si člověk na některé věci zvykne. V listopadu jsem měla v hlavě následující myšlenku jako zadní vrátka: Pokud nebudu chtít, nemusím se do Edmontonu vracet. V prosinci jsem se ale vyhoupla ze svých chmur a věci se srovnaly. Cítila jsem komunitní podporu a věci si pomaly nacházely svoje koleje a tempo. Při společné večeři, která těsně předcházela mému odletu do Česka, se mě naše ředitelka zeptala: "You won't ditch us for Prague, will you?" Zasmála jsem se a říkala jsem, že určitě ne. V duchu mi ale znělo, jak to sakra ví? Při loučení to naznačila znovu: "Come back to us, we love having you here." Nicméně v tu chvíli jsem svoje zadní vrátka měla už celkem bezpečně zamknutá a věděla jsem, že se budu těšit z Česka zase zpátky.

Cestou zpátky se věci trochu zkomplikovaly: sněhová bouře v Amsterdamu způsobila v podstatě kolaps celého letiště a můj spoj do Edmontonu byl zrušený. Náhradní let přes Toronto do Edmontonu mi taky uletěl. Zůstala jsem zaseknutá na amsterdamském letišti. Jsem ten člověk, co si nikdy nezabalí náhradní věci do příručního zavazadla "pro jistotu", protože se mi s tím prostě nechce tahat (a doteď jsem to nikdy nepotřebovala). Všechno jsem měla klasicky v odbaveném kufru. Teď jsem tedy stála na letišti v Amsterdamu v legínách a mikině, na zádech batoh, ve kterém jsem měla notebook a housku ke svačině od mamky.

Rozhodla jsem se ubytovat ve stejném hotelu, kde jsem loni v květnu měla pokoj 1111 v 11. patře. Teď jsem dostala pokoj 1212 v 12. patře. Najednou jsem si říkala, že noc v Amsterdamu je vlastně fajn. Druhý den jsem úspěšně odletěla do Calgary, kde mi ale uletěl spoj do Edmontonu, a tak jsem čekala dalších pět hodin. Nakonec jsem se těsně po půlnoci ten den dostala domů.

A tak nový rok začal neplánovaným zpomalením na cestě, na které bylo víc překážek, než jsem čekala. Předsevzetí si nedávám, ale ráda využívám tento symbolický konec & začátek k pozastavení nad tím, co bych ráda ve svém životě podpořila, čeho bych ráda zažívala víc. A čeho naopak míň. Loni jsem měla dvě hlavní témata. Když jsem si je nechávala v lednu 2025 vytetovat, netušila jsem, jak moc budou rezonovat celým rokem. Štěstí a odvaha. Rok 2025 mi přinesl mnoho dobrého, i přesto, že se objevilo i několik velkých výzev pro rovnováhu (možná ale právě díky tomu).

Koncem roku 2025 a začátkem 2026 mě provázela už trochu jiná témata. Nepospíchej. Zpomal. Byl to trochu kostrbatý začátek roku, ale já to tak nebrala. Těšila jsem se zpátky do Kanady. Edmonton má něco, v čem je mi dobře. Cítím se přítomně, uzemněně. A zakončím to teď takhle: recept na život neexistuje; každý si ho musí vymazlit sám. Ale věřím tomu, že jednou z ingrediencí je odvaha hledat balanc mezi rozhodností a tím, co nevíme. A třeba konečně trochu zpomalit.

Let me know, co si o tom myslíte. Máte to podobně, nebo jsem divná? Baví mě vaše reakce a postřehy!

Mějte se krásně,

T. 🦥 😛