Návraty // The impossibility of leaving and coming back

Praha, nekonečně krásná

Jsem zpět! Už kdovíkolik týdnů. A tenhle text je o návratech.

To, že návraty nejsou o nic jednodušší než odjezdy, jsem už věděla. Kamarád mi minulé léto říkal, že čas během pobytu v zahraničí funguje jako harmonika: když tam člověk je, natáhne se, čas se minimálně počtem zážitků zdá delší, horizont je svobodný. Po návratu se ale harmonika zase stáhne: najednou se zdá, že jsme vlastně pryč nebyli ani tak dlouho; domácí staré známé koleje nás zase pohltí. Myslím, že právě vztahování se k těmto vyjetým kolejím je jedním z aspektů, které z návratu činí poměrně složitou záležitost.

Na rozdíl od odjezdu, kdy se člověk vědomě loučí s tím, co zná, a vyráží vstříc novému a neznámému, příjezdy se často (vedle radosti, úlevy, znovushledání s blízkými) pojí s frustrací, zahlcením, smutkem a pocitem nepochopení. Odjezd je spojen se svobodným horizontem, který se pomalu, ale jistě, naplní něčím, co bude "jen naše" – v dobrém i zlém. Při návratu zpátky je horizont domova naplněn očekáváními na straně naší i našich blízkých, kteří zpravidla čekají, že se vracíme stejní jako jsme odjížděli. Zatímco my se potýkáme s navenek neviditelným problémem, jak vměstnat dva horizonty (nebo víc?) do jedné každodennosti. Tenhle text je o křehkosti, která provází etapy návratu, a o myšlence, že smysl toho, co jsme prožili, je určen i tím, jaké následné kroky uděláme.

Co se mého osobního návratu týče, harmonika funguje spolehlivě a nestačím se divit, jak ten čas divně plyne. Nicméně návrat do starých kolejí je pro mě pravda jen napůl. Odešla jsem ze "staré" práce, přesunula jsem se z Prahy do Sedlčan a doktorátu věnuji nově energii, v jakou jsem před odjezdem do Kanady už ani nedoufala. (To vnímám jako svou hlavní akademickou proměnu díky fellowshipu.) Odjezd z Edmontonu byl chaotický a v několika aspektech zrcadlil můj odjezd z Prahy v září: prodávání nábytku na poslední chvíli a pocit, že by si tento moment zasloužil větší prostor a péči, než jsem mu zvládala dávat. Rozloučení bylo náročné, ale stejně jako v říjnu jsem odjížděla s pocitem zásadní vděčnosti: že mám to štěstí mít v životě něco, po čem se mi může stýskat.

Zhruba poslední minuta v prázdném edmontonském bytě.

Jaké to je vrátit se do Česka?

Pojďme se podívat na to, jak to vnímají někteří z vás. Před nějakou dobou jsem se na Instagramu ptala, jak lidé prožívali návrat do Česka po dlouhodobém pobytu v zahraničí. Moc děkuju všem, kteří na moje otázky odpovídali! I díky vašim odpovědím jsem pojmenovala některé svoje pocity. A věřím, že se v tom najde i někdo další.

Ptala jsem se:
1) Pamatujete si, jaký pocit při návratu převládal?
2) Jak dlouho vám trvalo se aklimatizovat?
3) Co pro vás bylo v tu dobu nejtěžší (a jak se to s časem proměnilo)?
4) Co vás v Česku znovu překvapilo, jestli něco?

1) Pamatujete si, jaký pocit při návratu převládal?

"Vždy, když se vrátím do Česka, tak se ve mně mísí různé pocity. Jsem neskutečně vděčná, že jsem s rodinou a můžu vidět kamarádky, ale cítím se najednou tak zvláštně, že už sem jakoby nepatřím."

"Těšila jsem se domů, ale zároveň mi došlo, že končí jen moje dobrodružství, kde jsem se víc našla."

"Pocit stesku po tom, odkud jsem odjela, smutek, nebyla jsem ráda, že jsem zpátky."

"Těch pocitů bylo fakt hodně a různě se střídaly. Nejvíc převažovala asi radost z toho, že jsem doma, a zároveň frustrace z toho, jak je to tu stejný. Včetně lidí."

"Osobně jsem po půl roce v zahraničí byl fakt rád, že jsem doma – fakt to byla čistá radost."

"Mně se domů chtělo kvůli blízkým, ale taky nechtělo. Po návratu jsem si přišla jak v jiném světě."

Je to různorodé. Každý má svůj vlastní příběh a určitě nelze házet zkušenosti návratu do jednoho pytle. Pro mě byly dojmy po návratu tak silné, že jsem chvíli raději mlčela. Cítila jsem stesk po Edmontonu, ale taky velkou úlevu a vděčnost, že můžu být zase doma. Taky si pamatuju pocit, že jsem teprve začala doopravdy poznávat, jaký život v Edmontonu může být. Najednou mě přemáhal pocit, že to, co jsem v Edmontonu prožila, bylo opravdové a neopakovatelné, a že jsem navzdory svým vlastním očekáváním jiná než na začátku. A že bych ráda poznávala dál, co mi tahle změna může nabídnout. Bylo těžké od toho najednou odejít.

Taky u mě převládal pocit, že ačkoliv se technicky vzato jedná o "návrat", vnímám to i jako "odjezd". Bylo to obojí najednou a hranice mezi tím, co je reálné doma a co je jen chvilkové doma se zdála nejasná. Člověk, když jede do zahraničí, musí vlastně počítat s tím, že na daném místě nechá kousek srdíčka. Nemusí to tak dopadnout, ale myslím, že člověk musí být otevřený tomu, že se skrz danou zkušenost změní. Připomíná mi to jednu zprávu z listopadu, kterou jsem dostala jako odpověď na to, že ačkoli se mi v Edmontonu relativně líbí, mám stále problém "přijmout ho za svý":

2) Jak dlouho vám trvalo se aklimatizovat?

"Vlastně to bylo rychlý. Asi tak dva týdny jsem byla protivná a pak jsem už najela na český život."

"Po měsíci to začalo bejt lepší a po 3 jsem brečela, že nechci odjet z ČR, když jsem si už zas zvykla, haha."

"Taková ta prvotní aklimatizace bych řekl tak 2 týdny. Pak byla druhá fáze a to po nástupu do práce, kdy to bylo tak na 2 měsíce."

"Aklimatizovat se mi trvá vždycky tak měsíc, ale jak kdy."

"Řekněme, že tak cca 3 dny…"

Je zvláštní, že když jsem se vracela ze Skotska, měla jsem vždy pocit, že se ze dne na den uzavřela kapitola a v podstatě jsem během pár dnů najela na český rytmus. Když jsem se vrátila po magistru a musela jsem vybudovat svůj samostatný život v Česku v podstatě od nuly, sice mi to trvalo téměř rok, ale stesk po Skotsku ani pocit, že bych se tam měla vrátit, v mém přemýšlení nikdy nefigurovaly. Návrat z Kanady prožívám úplně jinak. Edmonton jako by mě neopouštěl, mám ho pořád v hlavě. Cítím se tak na 50% aklimatizace. Z Čech se znovu stává moje každodenní realita, zvykám si na přenádherné výhledy, krajiny, stavby, vesničky, chalupy a zahrady; už jsou pro mě zase celkem normální. Je v tom i trochu zmatení a bolest, protože jak se z tohohle všeho stává moje samozřejmá každodennost, vzpomínky na Kanadu začínají být opravdu vzpomínkami – a kanadská každodennost začíná být abstraktní, vzdálená.

Tahle aklimatizace je zvláštní věc. Často přemýšlím nad rutinou, konkrétními věcmi, které za den udělám. Lpím na tom, abych si rychle vybudovala "udržitelnou rutinu", protože to pro mě symbolizuje návrat k vnitřnímu každodennímu klidu po náročnějším stěhování. Ale to, jestli se člověk cítí "jako doma" – ať už při návratu nebo odjezdu – závisí hlavně na tom, jaké vztahy a vazby si člověk vybuduje. Souhlasím s tím, jak to tady popisuje někdo na Redditu, v tomto případě při stěhování na nové místo (ne při návratu domů):

3) Co pro vás bylo v tu dobu nejtěžší (a jak se to s časem proměnilo)?

"Že všechno bylo úplně stejné jako před mým odletem. U kamarádů se nic nezměnilo, všichni řešili pořád to samý. Na jednu stranu to bylo uklidňující, že jsem o nic nepřišla a lidi kolem na mě nezapomněli. Na druhou stranu to bylo děsivý. Měla jsem spoustu nových zážitků, které jsem nedokázala sdílet."

"Nejtěžší asi ty lidi, jiná mentalita atd., každá země je fakt úplně jiná."

"Nejtěžší bylo přijmout to, že jsem zpátky a nebude to jako v [zahraničí], že každý volný den budu někde na výletě. Časem jsem si v tom asi udělal nějaký rytmus a začal si užívat i cestu na chalupu. K tomu bych trochu přiřadil i znovuzvyknutí si na tu naši povahu tady, že jsou tu permanentně negativní a nasraní lidi."

"Určitě, že v té cizině je větší svoboda. Nemusíš si tam na něco hrát, nikdo tě tam nezná, a to je za mě strašně super, protože při nákupu neřešíš, že potkáš tu holku, která tě ve druháku pomlouvala atd. 😂"

"Bylo sice skvělý všechny vidět, ale bylo pro mě hrozně těžký si zvyknout na tu českou povahu - zamračenost, zaprděnost, žádnej small talk a úsměvy, celkovej na mě z toho tady dýchal určitý zmar. Hrozně dlouho jsem se cíleně snažila taková nebýt a udržet si ten americký spirit, ale po pár měsících jsem do toho zas zapadla, bohužel. 😅 Zase jsem si zvykla a dneska mi to tak intenzivní nepřijde, ale byl to pro mě tenkrát velký, řekla bych až kulturní, šok."

"Samozřejmě mi chyběli noví kamarádi (ale zase tu byli ti staří dobří, se kterými jsme doháněli, co jsme zameškali)."

Návrat je pro mě, jako kdybych měla dvě paralelní reality a snažila se vymyslet, jak z nich udělat celek, který dává smysl. Zatím jednou z nejtěžších věcí je pro mě pocit křehkosti, který je vlastně podobný pocitu, který jsem měla po příjezdu do Edmontonu. Je to, jako kdyby budoucnost byla ve hvězdách a na každém kroku záleželo, protože nová realita bude jiná než ta stará. Přeju si, abych našla návaznost mezi svojí kanadskou zkušeností a tím, co budu žít dál, ale zatím nevím, co to přesně znamená.

Dále je pro mě náročné mluvit o tom, "jaké to bylo". I po mnoha týdnech se zdá vysoce neadekvátní odpovídat v pár větách na otázku "Jak bylo v Kanadě?" Osm měsíců jsem žila každodenní realitu se vším všudy v Edmontonu. Jak se z tohoto všeobjímajícího kanadského života stane něco, o čem jen vyprávím? To mi nešlo (a nejde) do hlavy a pořád jsem se s tím úplně nesmířila.

4) Co vás v Česku znovu překvapilo, jestli něco?

"Jak jsou na sebe lidi protivní a všichni čumí s poker facem."

"Nejvíc mě asi překvapilo, jak se tu fakt nic nezměnilo. To byl trochu šok. A zároveň mě překvapilo přesně to, jaký jsme tady permanentně nasraný. A všichni naprosto jasně vědí, jak je to jinde lepší, přitom nikde nebyli."

"Vždycky mě překvapí, jak jsou Češi negativní, každý se zajímá o sebe..."

"Hrozně mě překvapilo, jak si neumíme ve službách o věci říct... Takový to český, že jsme radši nespokojený a brbláme, než abychom třeba reklamovali... A zároveň i to, jak personál reaguje na reklamace."

"Asi jen to, že po těch dvou týdnech mi došlo, že Česko je můj domov a mám ho moc ráda i se vším špatným."

Tady je z určitého hlediska uklidňující, že frustrace a vztek na domácí kulturu jsou dle výzkumů nejčastěji reportované emoce u lidí, kteří se vrací domů ze zahraničí (nejen do Česka). Mě osobně hlavně překvapilo, kolik tady v Česku máme zeleně (teď už bohužel ne kvůli příšernému suchu, ale pořád víc než v kanadské prérii). A jak čistá je hromadná doprava. A jak se vůbec nedivíme tomu, že tady máme na každém kroku dobré a levné pivo.

Small talk mi taky chybí. Bylo pro mě těžké si na něj zvyknout, ale po nějaké době jsem pochopila širší souvislost toho, jak v Kanadě funguje společenská solidarita a všímavost. Není to o tom, jestli je autentický, nebo ne. Prostě to patří k interakci s lidmi kolem nás. V Česku se ve veřejném prostoru řídíme spíš pravidly "řekni jen, co musíš" a "udělej to kratší, budou tě mít radši". Raději nedávat moc najevo, že jsme si vědomi existence kolemjdoucích. Mimochodem, mluví o tom i David Drobík v tomto videu na Youtube, kde popisuje své pocity po nedávném návratu z USA. "Myslím, že se tady obecně jako nebavíme s cizíma lidma," říká a svěřuje se, že mu v Česku chybí konverzační řečičky (čímž má na mysli small talk).

Závěr

Pointa je asi tohle: odjezdy a návraty nejsou samy o sobě to, o co tu běží. Fungují jako (celkem násilný, to jo) nástroj zpřítomnění otázek, které za normálních okolností zůstávají skryté v každodennosti. Jako když si v domácnosti zvykneme na ten jeden kout, který slouží jako odkladiště, nebo na to jedno vrzající prkno v podlaze, nebo na ty jedny dveře, kterým padá klika. Konfrontace dvou každodenností a to, jak se ji rozhodneme vyřešit, je příležitost posunout se tam, kde chceme být. Uklidit kout a opravit kliku.

"Unfinished business," řekla moje kamarádka z Edmontonu, se kterou jsem se potkala tři týdny zpátky v Praze. Vyprávěla jsem jí o svých pocitech ohledně Edmontonu. Nevím, co to je, ale něco mě mentálně pořád k Edmontonu váže. Spoustu svých otázek nechávám nezodpovězených a učím se, že nemusím mít všechno pod kontrolou, abych mohla žít naplněný život. Navíc ne všechno může být řečeno a to, co může být řečeno, taky potřebuje svůj čas. Tak. Když jsem zhruba před rokem měla nápad na blog, který se bude jmenovat "o 180 stupňů", netušila jsem, jak moc se mnou bude tohle téma rezonovat i o rok později.

A ještě jedna volná asociace...

I just hope to find the courage to be in what is right now,
courage and grace to let everything be what it is,
to not let myself be swept by grief and fear
of losing what I love and forcing what cannot be.

It's this back-and-forth movement between different lives, emotions,
touching base from time to time.
Neustále se aktualizující Tajemství.
It’s not for the faint of heart,
you leave a piece of your heart in places where you might not ever go again
(but might)

Your old space is not what you are anymore,
a strange space slowly becomes part of you.
Different things carry me now.
I just hope to find courage to be here, now,
to slowly recognise my pieces again, learn where they might fit,
or where I want them to fit.

Breathe in, breathe out, let go;
the mountains are not going anywhere,
and things have a way of working out.