Proč Amerika miluje small talk, ale pro nás je utrpením?

You pushed the button! We're rollin'! Vykřikl vesele pán vedle mě a vyrazil přes přechod, kde jsme oba nezávisle na sobě čekali na zelenou. Teda na bílou, protože tady se přechází na bílého panáčka. Byl to můj druhý den v Edmontonu, s pánem jsem se vůbec neznala, ale jeho prohlášení mě pobavilo a musela jsem se smát. Tahle vstřícná žoviálnost mě asi v Kanadě bude provázet celou dobu.

Na obligátní Hey, how are you? – Good, thank you. And you? už jsem zvyklá. To jsem se částečně naučila ve Skotsku. Tady se k tomu ale přidává ještě další úroveň – např. Any plans for the rest of the day? při placení v obchodě nebo What are your plans for the weekend? při odchodu z restaurace. Není to výjimka, je to spíš pravidlo. Poprvé mě tyto otázky zarazily, po nějaké době jsem se naučila mít vždycky raději odpověď připravenou v rukávu.

Pro člověka z Česka jsou tyto interakce s cizími lidmi nezvyklé. Skoro bych řekla, že pro nás je tahle "americká" přátelskost něco, na co se díváme trošku skrz prsty. Nebo ne? Jsme podezřívaví, protože to působí povrchně a neupřímně. Small talk? Ugh. Proč se tvářit, že nás zajímá, jak se má úplně cizí člověk? Občas v Česku dokonce cítím určitý typ pýchy na to, že naše konverzace jsou upřímnější – a tak trapný small talk raději vynecháme.

Co je small talk? V tomto článku používám pojem "small talk" jako označení pro krátkou interakci, která se odehrává mezi lidmi, kteří se vzájemně neznají. Zpravidla se týká témat, která pro nás nejsou příliš důležitá. Small talk může označovat i povrchnější konverzaci mezi lidmi, kteří se vzájemně znají, ale nejsou si blízcí (např. na pracovním obědě nebo ve výtahu). O tom ale v tomto článku nemluvím.

Tady v Kanadě se ale musím naučit adekvátně reagovat v situacích, ve kterých se vyskytuji, takže... Do jaké míry se očekává upřímná odpověď? Má moje odpověď rozvíjet další interakci, nebo ji hladce ukončit? Budu vnímaná jako nerudná Evropanka, když ze sebe okamžitě nevychrlím nadšenou odpověď? Jednou jsem se v obchodě rozpovídala o svém víkendu při sklízení banánů do tašky. Když jsem odcházela, slyšela jsem, jak se prodavač omlouvá zákazníkovi za mnou – Sorry about that! Aha, takže odpovídat musím jen velmi stručně. Z každého výletu mimo byt, ať už do obchodu, na procházku, na kafe nebo do práce, se rázem stává společenská událost s téměř 100% jistotou, že mě čeká sociální interakce v podobě small talku.

Už 4. října 2025 jsem si do deníku zapsala následující postřeh:

Úroveň anonymity je tady jiná – ve chvíli, kde v Praze bych byla ještě anonymní a “nepozorovaná”, tady už mě lidi vnímají, reagují na mě, interagují.

Teď jsem v Kanadě přesně dva měsíce a je na čase si něco přiznat: tenhle fellowship je velké sousto. A small talk je jedna z věcí, které tady zatím neumím úplně skousnout. Na začátku jsem netušila, že se ze zdánlivě povrchního kulturního rozdílu stane něco, co mi bude o pár týdnů později ležet v žaludku.

Moje vnitřní zmatení dlouho pramenilo z toho, že small talk není vždycky čistě povrchní. Někdy se rozvine do autentické konverzace; někdy vede k tomu, že se ve výsledku seznámím s lidmi, se kterými si mám co říct. Ty konverzace, ačkoliv nevedou k hlubší vazbě, jsou autentické a ve výsledku mi zlepší den. A bez toho úvodního small talku by se to nestalo. Ale i přesto – v 90% případů to pro mě zatím vždy byla (neadekvátně) náročná disciplína, která mi víc energie vzala, než dala.

Největší kámen úrazu nastal, když jsem onemocněla. Po prvním měsíci života v Kanadě jsem na skoro dva týdny odpadla. Potřebovala jsem vypnout jak fyzicky, tak psychicky. Většinu času jsem jen ležela v posteli, spala, koukala do stropu a neměla ani energii odpovídat na zprávy z domova. Pamatuju si, jak jsem na sobě fyzicky cítila, jak každá interakce ubrala o něco víc mé energie. V takovém stavu byl pro mě small talk k nevydržení. Když jsem se sbírala, že půjdu do obchodu, musela jsem si připravit dostatečné množství energie nejen na to, abych tam vůbec došla, ale i na to, co přesně odpovím lidem u pokladny (samozřejmě nepravdivě), až se budou ptát, co budu dělat o víkendu. Uf.

V tu dobu jsem si uvědomila, že mě tento typ interakcí stojí opravdu hodně energie. Že je to pro mě jako divadelní role – musím se na ni připravit, odehrát a pak si oddychnout, že jsem to zvládla. Neuvědomovala jsem si to do doby, než jsem byla s energií na dně a zřetelně jsem cítila, že tento styl fungování přispívá k mému vyčerpání. Je to jako kdybych byla pořád ve střehu, aby někdo náhodou neodhalil moji pravou nabručenou osobnost. (A to v mém případě stojí dost energie. 🤪)

Tady samozřejmě reflektuju, že to je do velké míry dané mojí citlivostí/introvertností – v žádném případě se nesnažím říct, že by to takhle prožíval každý. Třeba máte jiné zkušenosti! Let me know.

Jak to tedy je?

Pro tenhle článek jsem si udělala mini průzkum, abych téma nahlédla v širším kontextu. Na téma small talku existuje spousta článků a studií, více či méně odborných. Zdá se, že small talk je pro většinu lidí práce navíc, a to i v zemích, kde je small talk součást každenní interakce. Nicméně právě lidé ze Severní Ameriky se na small talku nejen velmi často podílí, ale také se staví na jeho obhajobu v situacích, kdy někdo zpochybní jeho důležitost. Jaké jsou tedy argumenty, které vyzdvihují důležitost small talku?

Z pohledu sociální interakce má small talk nezastupitelnou roli jakožto nástroj navazování nových vazeb. To je trochu intuitivní postřeh. Small talk může ale sloužit i jako signál pro cizího člověka, že pro něj nejsme nebezpeční, a že on není nebezpečný pro nás. Mimo to, small talk umožňuje navázat kontakt i mezi diverzními/nesourodými skupinami lidí. Je to protože small talk tvoří bezpečnou zónu nekonfliktních témat – na rozdíl od hlubších konverzací. Sociologický pohled pak zdůrazňuje důležitost tzv. "slabých vazeb", které jsou významné pro budování a utužení pocitu sounáležitosti se skupinou/komunitou nebo pro rozšíření našeho sociálního kapitálu.

V článku Seznam Zpráv mě také zaujala diskuze vlivu sociálních sítí na naše vnímání small talku:

V první řadě se na sociálních sítích small talk nepozorovaně a nekontrolovaně mění v bezuzdné sdílení intimit, chcete-li „deep talk“. Platformy jsou totiž nastaveny tak, aby co nejvíc potlačovaly naši přirozenou autocenzuru a vybízely nás k nekontrolovanému chrlení sdělení, která bychom si nejspíš v běžných přímých debatách s cizinci nechali pro sebe.

Článek na Seznamu dále zmiňuje, že small talk prý zlepšuje náladu. S tím bych si ale osobně dovolila trochu nesouhlasit – protože jak kdy, že jo. Taky to nepřímo zpochybňuje studie, na kterou odkazuje článek Deníku N. Studie ukazuje, že stupeň pocitu pohody během konverzace je pozitivně závislý na tom, jak velkou část konverzace tvoří hovor o podstatných tématech.

Je tedy jasné, že small talk zastává svou nezastupitelnou společenskou roli. A to napříč kulturami. Musím přiznat, že small talk je přínosný zejména v situaci, kdy člověk přijede do cizí země (na cizí kontinent), kde nikoho nezná. Minimálně ze začátku je to něco, co pomáhá nalomit ledy a cítit se vítaně. Podobné názory projevují i Američani a Američanky, když small talk vysvětlují. Podívejte se například na tohle vlákno na Redditu.

Nicméně tohle všechno stále nevysvětluje, proč se v různých zemích lidé ke small talku staví různě. A proč se zdá, že v Česku ho tak nějak nemáme rádi? Matouš Horák ze Seznamu nabízí následující vysvětlení:

Small talk nesnášíme spíš proto, že si to zkrátka kvůli technologickým změnám můžeme dovolit, a jde také o příslovečné kyselé hrozny – děláme si z něj legraci, protože ho vůbec neumíme ovládat a bojíme se začít.

Můžeme se spokojit s tvrzením, že se nám prostě nechce do "kyselých hroznů"? Já si to nemyslím. Je sice pravda, že small talk neovládáme tak dobře, což může přispívat k nechuti se na něm podílet. Nejedná se však pouze o lenost nebo nechuť se přátelit. Myslím, že tyto krátké interakce jsou jen špičkou pomyslného kulturního ledovce. Pojďme se podívat hloub.

Autenticita jako hodnota

Odpověď, proč je pro nás small talk nečím nevítaným, může nabízet naše tendence přikládat velkou důležitost autenticitě. Téma autenticity je pro českou společnost klíčové. Možná se nabízí otázka, jestli autenticita není důležitá pro všechny? Je to přece univerzálně pozitivní charakteristika. Akorát že vlastně ani ne.

Vybavuje se mi kniha českého sociologa Pavla Pospěcha Neznámá společnost, ve které se autenticitě a její hodnotě v české společnosti věnuje. Autenticita je v pozdně-moderní společnosti něčím, co je považováno za základ spokojeného a úspěšného života. Nebylo to tak vždycky, protože v dřívějších dobách se naopak cenila pravidla, která činila společenský život předvídatelným. Sociologie popisuje kult autenticity, nebo "touhu po autentickém", které nás nutí neustále zpochybňovat vše, co je neautentické, přespříliš formalizované a očekávané (Pavel Pospěch, s. 153).

Stejně jako small talk má na různých místech různou symbolickou hodnotu, i autenticita není všude vnímaná jako stejně důležitá. Pospěch píše, že:

Antropolog Ladislav Holý označil protiklad mezi přirozeně vzniklým a uměle vytvořeným za jednu z klíčových os české kultury. S tím, jak do naší kultury vrůstáme, se učíme oceňovat přirozené oproti naučenému a učíme se bránit to, co vnímáme jako přirozený řád, proti umělým zásahům zvnějšku – zejména pokud jsou tyto zásahy motivovány ideologicky nebo politicky (s. 164).

Tahle chuť po autenticitě se po roce 1989 vytříbila i kvůli potřebě vymezit se vůči desetiletím stráveným v dvojakosti a přetvářce totalitního režimu. Trošku jsem se toho dotkla i ve své diplomce, kde jsem psala následující:

Sovětská moc byla nemyslitelná bez flexibilní ideologie, která poskytovala státu „alibi“, na což poukazuje Havel (1979, s. 62). Avšak tento pilíř moci byl „postaven na lži“ a život se v totalitním režimu stal trvalou přetvářkou. Již před druhou světovou válkou existovala v české společnosti touha po autenticitě, která pravděpodobně vycházela z kulturně-historického německého vlivu.

Taky se mi v souvislosti s autenticitou vybavuje, co jsem si napsala do deníku 7. října 2025:

Potřebuju si vymyslet nějaký rituál, check-up sama se sebou. Je to tady v Kanadě zahlcující a pouštím věci – tak ať ale to, co udržím, je něco upřímného, mého.

Je to moje snaha vypořádat se se zahlcujícím obdobím velké životní změny (i když jen dočasné), kdy odkaz na "něco mého" znamená, že intuitivně přikládám velký význam něčemu, co je opravdové, autentické. A to i když nevím, co konkrétně to v tu chvíli je.

Zpátky ke small talku. V kontextu kultury, která si tak vysoce cení autenticity, small talk může představovat něco, co je neupřímné a umělé. Small talk je nepříjemný i proto, že nás nepřímo nutí zpochybnit hodnotu, kterou máme tak nějak kulturně zakódovanou. Ve chvíli, kdy se small talku stavíme na odpor, obhajujeme něco, co se nám zdá přirozené. Tak trochu tím i svému okolí dáváme najevo, že jsme autentičtí. A to je přece důležité.

Touha po autenticitě však neznamená, že by lidé v Česku byli upřímnější (autentičtější) než lidé jinde. Znamená to prostě, že míra autenticity tvoří v našem diskurzu hodnotící linii toho, jak vnímáme interakce, naše okolí a sami sebe.

Jak existovat v jiné kultuře?

Nesnažím se tvrdit, že autenticita je vše-vysvětlujícím aspektem toho, jací Češi a Češky jsou, a proč je pro nás small talk náročný. Berte to spíš jako moji úvahu nad určitým aspektem, který může být ve hře.

Co je na tom všem pro mě důležité je, že kultura není povrchní. Není to jen o tom, že jedna kultura má small talk a jiná ne. Vedle zřejmých rozdílů je to hlavně všudypřítomná síť nepsaných pravidel, která nás tvarují od dětství. Je to něco, co prostupuje naší psychikou i naším tělem. Když dlouhodobě žijeme v cizí kultuře, můžeme sami na sobě pozorovat, jak se naše vlastní kultura, kterou máme vepsanou pod kůží, střetává s tou cizí.

Po nějaké době se z konkrétních "malých" rozdílů stane něco, co ovlivňuje náš každodenní život, naši rutinu, naše vztahy. Například: v Edmontonu mi chybí chození na pivo a normální český chleba, což jsou relativně malé konkrétnosti. Ale není to jen o tom, že se mi po těchto věcech stýská. Je to hlavně o tom, co tahle absence znamená v důsledku. Nemít možnost chodit na pivo pro mě nečekaně znamená ztrátu mého obvyklého způsobu odreagování a vztahování se k ostatním. Nejen, že tady buduju nové vazby k novým lidem; hledám i nové cesty, jak vazby s lidmi udržovat, jak se s nimi společně uvolnit, jak najít společnou řeč. Jít jen tak na pivo se tady prostě nedělá. Nejde tolik o pivo jako takové, jde o styl trávení času, komunikace, uvolnění se, sdílení.

Stejně tak small talk není jen o té krátké konverzaci, která "nic neznamená". Je to součást velmi komplexní sítě kulturních předpokladů a nepsaných pravidel, která máme všichni vepsaná pod kůží. Chci říct, že nemůžeme automaticky přeložit, jak je small talk vnímán na "západě" s tím, jak ho vnímáme my. Pro místní je small talk trochu jiná kategorie. Nevztahuje se na něj hodnocení toho, jak moc je upřímný. Samozřejmě, že není upřímný – ale to ani není pointa small talku. Je to prostě komunikační platforma, která může a nemusí vést k hlubší konverzaci a vazbě. Může obrousit hrany ve chvíli, kdy se bavíme s někým na opačné straně politického spektra, nebo naopak nabídnout oslí můstek v situacích, kdy bychom rádi navázali smysluplnou konverzaci s druhou osobou.

Stejně jako nemůžeme význam small talku snadno překlopit do české kultury, nemůžeme význam a vnímání autenticity překlopit automaticky do té kanadské. I proto jsou interkulturní dialogy tak náročné. Nelze vyřknout soud a posunout se dál – tedy pokud stojíme o upřímné porozumění jiné kultuře. Je to neustálá práce se šedou zónou. Pro mě osobně se momentálně jedná o kulturní střet na šedém poli mezi autenticitou a přetvářkou. Ráda bych vyřešila svůj vnitřní spor jednou pro vždy. Jenže se ukazuje, že se jedná o neustálou snahu být otevřená tomu, že věci mohou být jinak. Je to hraní si s (vlastními) hranicemi. Je to aspekt života nejen v jiné kultuře. Stojí to spoustu energie, ale učím se, že je v pořádku postupovat i pomalu – krok za krokem si hledat svoji vlastní rovnováhu.

Tento článek jsem měla rozepsaný skoro tři týdny. I během těch třech týdnů se moje vnímání small talku posouvalo a proměňovalo. Minulý víkend, který byl první adventní, jsem vyrazila na farmářský trh. Jednalo se o takový ten velmi živý trh, kde stačí minimální oční kontakt s prodejci a hned vám něco nabízí, snaží se zapřést hovor, prodat vám svoje produkty. Nevím, jak se to stalo, ale chodila jsem po tom trhu od stánku ke stánku, vesele konverzovala, ochutnávala všechno, co mi bylo nabízeno, ptala se, chválila. Byla jsem tam asi hodinu a půl a bylo to skvělý. (Taky jsem tam teda utratila spoustu peněz.)

Včera jsem si kupovala kávu s sebou ve své oblíbené kavárně a baristka se mě ani nezeptala, jak se mám. Musela jsem se v duchu smát, když jsem si uvědomila, jak mě to překvapilo. Přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně, jestli jsem jí nesympatická? Nebo je baristka náhodou z Evropy? Každopádně na sobě pozoruju změnu. Small talku se občas vyhýbám, občas ne. Potvrzuje se mi, že zajet do jedné koleje a nedat šanci těm ostatním, je zkratka. A to je škoda. Tak mi držte palce.

Přeju vám krásný advent. 🎄

T.

P.S. Jako vždy budu ráda za zpětnou vazbu nebo vaše vlastní zkušenosti.

Tipy na čtení

Václav Havel, O lidskou identitu (1984) – Třeba tady: O lidskou identitu

Ladislav Holý, Malý český člověk a velký český národ (1996) – Třeba tady: Malý český člověk a velký český národ

Pavel Pospěch, Neznámá společnost (2021) – Třeba tady: Neznámá společnost

Karolína Klinková (Deník N), Jak uvažovat o small talku, i když ho ze srdce nesnášíte – Jak uvažovat o small talku, i když ho ze srdce nesnášíte

Matouš Horák (Seznam Zprávy), Nebojme se small talku. Prázdné tlachání je tmel společnosti – Nebojme se small talku. Prázdné tlachání je tmel společnosti