Konec dobrý, všechno dobré. Začínáme!

Celé mi to začalo docházet, až když jsem nasedla do letadla v Praze. Před rokem bych nevěřila, že se budu stěhovat do Kanady, před půl rokem ještě taky ne, ale najednou... se to prostě dělo. Měsíc před odletem byl tak hektický, že jsem neměla čas přemýšlet, jak se cítím – a ani jsem si to nedovolovala ze strachu, že bych pak neustála to všechno, co bylo potřeba ještě zařídit.

Disclaimer: Trošku jsem kecala, že to už nebude osobní. Tenhle post je možná ještě osobnější, než ten první. Jestli chcete, pusťte si k tomu tuhle písničku, která mi teď zní celé dny v hlavě:

Nikdy předtím jsem přes oceán neletěla, ale všechny emoce mě dohnaly dřív, než jsme vzlétli z runwaye v Praze.

Smutek. Loučení je smutný.

Vděčnost. Obrovská vděčnost za to, že mám něco, po čem se mi může stýskat; že mám něco, na co se můžu těšit zpátky. Trošku jsem popustila hráz těm emocím a před očima mi letěly poslední dva roky v Praze. Uf. Lidi, místa, práce, doktorát, zkušenosti, požitky. Díky za to všechno. ❤️

Taky trochu... strach. Ten si nerada připouštím, ale byl tam. Ani ne tak z toho, co mě čeká v Kanadě. Byl to strach z toho, jaké příběhové linky nechávám v Česku s volným koncem. A že na ně po návratu nepůjde navázat. Jaké aspekty mého života budou jinak, až se vrátím? Co jsem doteď brala jako samozřejmost, ale bude jinak, až se vrátím? Nebo hůř – jak se proměním já za těch osm měsíců, že už mi pak staré koleje nebudou sedět? Tohle všechno jsou otevřené otázky, na které nelze odpovědět. Holt patří k rozhodnutí vyrazit za oceán. Popravě si ale myslím, že jsou to nejistoty, které v obecné rovině patří k životu vždycky, i když se nikam necestuje. Nikdy člověk neví, co bude za osm měsíců.

Pocit provinilosti vůči těm, od kterých odjíždím. Opouštím je navzdory tomu, že jsou mi oporou a mají mě rádi. Je pro mě zvláštní to takhle na rovinu napsat, ale taky to k tomu patří.

A dobře, no, taky trochu strach z toho, co mě čeká v Kanadě. Ale ten byl spojen s nadějí. Jaké to asi bude? Absolutně netuším. Ale těším se.

Prostě jsem si pobrečela a snažila se moc nedívat na pána sedícího vedle mě.

Cesta byla tak dlouhá, že jsem v jeden moment měla pocit, že už jsem si v hlavě všechno zpracovala na 100% a Kanada prostě bude fajn. Bohužel cesta byla opravdu dlouhá a tak jsem tenhle pocit nechala někde nad Grónskem (zhruba tam se mi vybily sluchátka). Nad Severní Amerikou se ve mně začala kombinovat únava (předzvěst jet lagu) a zvláštní úzkost z nekonečné tundry pode mnou. Nunavut a Severozápadní teritoria se zdály být úplně neobydlené, letěli jsme několik hodin s výhledem na nedotčenou přírodu pod námi. To z Evropy neznám. A z Česka už vůbec ne (s naším rekordním počtem obcí na počet obyvatel).

Konečně jsme se přiblížili k Edmontonu. Teď už to můžu říct: moje první dojmy byly smíšené. Město z výšky vypadalo hrozně. Prostě baráky rozdrobené na velké placce a všude kolem prérie a... nic jiného. Nekonečná rovina. Asi netřeba říkat, že prérii z Česka taky neznám. Před očima jsem měla Letnou a sedlčanské kopečky a říkala jsem si, "a sakra, co jsem si to zase vymyslela?"

Přistáli jsme do slunečného kanadského odpoledne, místního času 16:00. Pro mě byla půlnoc českého času. Cítila jsem, že bych si potřebovala jít lehnout, ale věděla jsem, co mě čeká dál: pasová kontrola a pak přímo na letišti vyřídit pracovní povolení. Snažila jsem se vypadat věrohodně, popsala situaci a šermovala všemi dokumenty, které mi předem poslala univerzita, a které jsem si vytiskla. Paní u přepážky se tvářila, že žádný z těch dokumentů k ničemu nebude a vzala si jen pas. Nato mě odvedla do postranní místnosti, kde mi vzala otisky prstů (za které jsem později zaplatila u jiné přepážky $240 pánovi, kterému jsem nerozuměla ani slovo). Btw, moje věčně studené ruce se tady moc neosvědčily, otisk očividně nelze sejmout z příliš studené ruky a podařilo se to až na třetí pokus. Paní jsem se omlouvala, že to je moje biometrické "first time".

V celé té velké hale, kde jsem povolení vyřizovala, kromě mě nikdo nebyl. I proto se mi zdálo, že proces trvá podezřele dlouho. Zdálo se mi, že moje angličtina únavou odchází, že jsem nešikovně vysvětlila, co tam dělám, a že jsem přesně nerozuměla tomu, na co se mě ptali... Od univerzity jsem dopředu věděla, že v 99,9% případů je tento proces jen formalita. Nicméně čím déle jsem čekala v této hale, tím víc jsem si uvědomovala, jakou velkou vzdálenost od domova jsem právě uletěla, a že na tomto potvrzení závisí celých příštích osm měsíců. Naštěstí si mě paní brzy zase zavolala a podala mi papír, který od té chvíle slouží jako moje povolení pro vstup do země (spolu s pasem). K tomu mě nezapomněla upozornit na podmínku, že v rámci pracovního povolení nesmím pracovat pro jiného zaměstnavatele a nesmím přijímat peníze za jiné aktivity, než jsou vypsány v povolení. Specificky je tam navíc vypsaná podmínka, že se nesmím podílet na obchodu se sexuálními službami.

Myslela jsem si, že to je standardní proces a že tam tuto podmínku píšou všem. Zpětně jsem ale zjistila, že ostatní doktorandky, které přijely na stejný fellowship, to tam takto nemají. Některé tam místo toho mají, že nesmí pracovat s dětmi. Ptaly jsme se na to naší manažerky, která s povzdechem řekla, že tyto poznámky jsou zcela závislé na subjektivním posouzení daného úředníka/úřednice.

Kolem 18:00 (02:00 českého) jsem byla hotová se vším všudy a vyšla ven před letiště. Měla mě vyzvednout ředitelka institutu z univerzity a odvézt na hotel, za což jsem byla neskonale vděčná. Když vyskočila z auta, aby mi pomohla s kufrem, vykřikla "That's all you have? You came with nothing!" To mi přišlo úsměvné, protože ještě ten den ráno se mě taťka ptal (už je to vlastně taková tradice, když někam odjíždím), zda toho nemám moc a jestli ten těžký kufr vůbec unesu.

Najednou mi došlo, že to je moje první setkání s budoucí šéfovou. Když zadala adresu hotelu do navigace, objevilo se 28 minut cesty. "Jak bys chtěla využít těch 28 minut, co spolu strávíme? Je něco, na co by ses mě chtěla zeptat?" Achjo. Samozřejmě jsem si nepřipravila žádné chytré otázky. Nebo jakékoli otázky. "Hmm, zajímalo by mě, jak se vám líbí v Edmontonu? Vím, že jste tu taky nová..." Načež jsem se dozvěděla spoustu informací, které jsem v tu chvíli vědět nechtěla. Institut má prý malý tým a "trošku se tam drbe". Ach jo. Zástupci české komunity, se kterou v rámci fellowshipu budu muset komunikovat, prý nedávno přinesli na univerzitu velký šek a moc se těší, až mě potkají. "Snad ti lidé nebudou příšerní, tyhle komunity jsou občas... no, nikdy nevíš," říkala dál. Ach jo.

Před námi se pomalu rozprostřelo město, které mělo být mým domovem na příštích osm měsíců. Chtěla jsem se na něj soustředit, vnímat všechno kolem, cítit, jak na mě působí. Nízké domy, v dálce mrakodrapy, široké silnice, velká auta jezdící rychle kolem nás, z mého laického pohledu prostě velmi americký vibe...

"Vidíš ty divné domy? Edmonton nemá žádnou architekturu. Je to taková divná směska." Hm... Po chvíli jsme se dostaly k tomu, že mám ráda kávu a kavárny. Zmínila jsem, že se těším na svoje ubytování na Whyte Avenue, která je v Edmontonu vyhlášená právě restauracemi a kavárnami. "Oh, don't get your hopes up. Whyte Avenue is overrated and it's nothing like you know from Europe." Aha, ach jo. V podobném duchu pokračoval i zbytek cesty. Byla jsem unavená a srdce mi s každou větou kleslo o něco hloub. Všechno kolem mi přišlo cizí. Když jsme zaparkovaly u hotelu, ředitelka se na mě ustaraně podívala a říká "Nechceš nějaké vitamíny? Dám ti vitamíny... Dej si je raději ráno a večer." Super.

Ubytovala jsem se a chtělo se mi brečet. Proč to dobrovolně podstupuju? Racionálně jsem ale věděla, že za moji momentální emocionální horskou dráhu může z velké části únava a zcela objektivně dost náročný den. Z předchozích zkušeností se stěhováním do zahraničí navíc už taky vím, že tyhle první momenty jsou zásadní. Člověk je z různých důvodů na hraně. Ocitne se na novém místě, se kterým nemá dosud spojené žádné zážitky, žádné vazby, žádnou konkrétní imaginaci toho, jak se tam žije každodenní život. Je to prázdný prostor, který ovládnou tyto první dojmy.

Realita je taková, že první dojmy postupně ztrácí důležitost se všemi dalšími dojmy, které člověk do svého prostoru přijme. Realita je pestrá. Je tedy trochu nebezpečné se do těch prvních dojmů ponořit a udělat si na jejich základě více méně definitivní obrázek o celé situaci. Není to jednoduché a i kvůli emočnímu vypětí se celé vnímání může klouzat nejrůznějšími směry. Mně pomáhá si v takových situacích nedovolit přemýšlet moc "za roh" a nedělat unáhlené závěry. Nehledat v těch prvních momentech žádná znamení.

I to je důvod, proč tohle všechno pojmenovávám až s větším odstupem. V tu chvíli jsem si opakovala, že si přeju dát Kanadě šanci. Nechci dovolit prvnímu unavenému dojmu, aby definoval to, jak budu prožívat další dny, týdny, měsíce. Akorát se potřebuju vyspat. Před odjezdem jsem dostala radu od kamarádky, která má mnoho vlastních zkušeností se životem v zahraničí (ahoj Veru :)). Když máš náročný den, dej si teplou sprchu, ta všechno smyje. Pak se na to vyspi.

Probudila jsem se ve čtyři ráno (12:00 českého) a netrpělivě čekala na snídani, která začínala v 6:30. Ocitla jsem se ve zvláštním časoprostoru, kdy tělo a hlava byly někde mezi Českem a Kanadou. Uvědomila jsem si, že si budu muset zvyknout na to, že když se probouzím, v Česku už lidem pomalu končí den. Od té doby se v noci a ráno probouzím k mobilu plnému upozornění a zpráv. Stále ještě hledám ten správný rytmus toho, jak a kdy s lidmi komunikovat.

V deset jsem se měla jít ubytovat do mého nového bytu. Dala jsem si předtím krátkou procházku po okolí, které vypadalo slibně. Hodně zeleně, sympatické baráčky, kavárna. Atmosféra města byla úplně jiná, než co jsem znala z Prahy. Všude panoval zvláštní klid, jako by pro všechny a všechno bylo dost prostoru. Moje budova se mi líbila a barevná vlčice na ní namalovaná se mi zdála být dobrým znamením. Z bytu a výhledu jsem pak byla nadšená.

Ještě to odpoledne jsem se šla znovu projít po mé čtvrti a na univerzitní kampus. Místo mělo moc příjemnou atmosféru, každá malá drobnost mi přišla zajímavá a nová. Už v tu chvíli jsem věděla, že popis, který jsem si vyslechla předešlý večer, neodpovídá ani trochu tomu, jak město vnímám já sama. Takže by to nakonec mohlo být v pohodě? Hlavu jsem měla přeplněnou dojmy a myšlenkami na uplynulé dny i na ty, které mě ještě čekají. Hned ten první den jsem zřetelně cítila, že Kanada žije na jiné frekvenci než Česko. Prostupovalo to vším. Je pro mě vtipné číst si zpětně deník a vidět, kolik aspektů odlišnosti jsem pojmenovala hned v prvních dnech. A kolik z nich mi teď už přijde normální. Ale na analýzu bude čas později.

První večer, co jsem strávila v novém bytě, se za oknem objevila duha. Byla obrovská. Doslova na mě křičela "uvolni se a buď otevřená". Bylo to po několikáté, co jsem za těch 48 hodin měla husí kůži.

A to už jsem si jako znamení interpretovat chtěla.

P.S. Velmi zajímavé pro mě bylo slyšet zpětně naši ředitelku vyprávět o tom, jak mě vyzvedla na letišti. Byly jsme spolu na akci české komunity k 28. říjnu, kam jsem se vystrojila (takže jsem vypadala dost jinak, než když jsem vylezla z letadla). "She was exactly as she is now, composed, perfect English, not looking tired at all..." Nevím, jestli to myslela upřímně, ale každopádně naše vnímání situace bylo dost rozdílné. 😀

P.P.S. Název textu je citát vypůjčený od jednoho nejmenovaného vyučujícího na doktorátu, který těmito slovy zahájil náš úplně první seminář v roce 2023.

P.P.P.S. Nesledujete někdo seriál Sex o'clock? Je to česká verze high school comedy dramatu. Odehrává se ve Zlíně na Gymnáziu Lesní Čtvrť a hlavní hrdina tancuje latinu. Pomohlo mi to dostat se skrz nemocné dny proležené v posteli minulý týden.

Děkuju za pozornost a pokud chcete, budu ráda, když dáte vědět, jestli ve vás něco rezonovalo. Zpětná vazba je pro mě super.

🌈

T.